Cella čtyř gentlemanů

Individuální představy o pojmu univerzální hudební nástroj se budou pravděpodobně dost lišit. Ať už však bereme za kritérium tónový rozsah nebo uplatnění v různých hudebních žánrech, obvykle se mezi prvními kandidáty neobjeví violoncello. Únorový fakultní koncert byl přitom názornou ukázkou širokých možností tohoto nástroje, ať už v oblasti barvy zvuku, výrazu nebo interpretovaného žánru.

Prague Cello Quartet vystoupil s programem, který od klasických skladeb postupně gradoval až k víceméně recesistickým přídavkům. Jakoby členové neobvyklého uskupení nejprve chtěli posluchače přesvědčit o tom, že velmi dobře ovládají své nástroje, a až následně je zasvětit do svérázné rétoriky průvodního slova a někdy téměř potřeštěných a přehraných hudebních kousků. Vše však bylo podřízeno promyšlenému cíli, totiž nepodbízivé zábavnosti. Ta je zřejmě základním tvůrčím postojem čtyř cellistů, byť tentokrát hráli v mírně pozměněném obsazení.

Klasický repertoár reprezentovaly například Rokokové variace Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893) nebo Humoreska Antonína Dvořáka (1841–1904). Po příslušném didaktickém výkladu o mobilních telefonech a uměleckých produkcích pak zazněl Let čmeláka z opery Nikolaje Rimského-Korsakova (1844–1908) Pohádka o caru Saltanu. Tento virtuosní kousek hráli interpreti „na čas“ ve snaze dostihnout oficiální světový rekord v rychlosti provedení, který se údajně pohybuje lehce nad jednou minutou. Jako časomíra posloužily právě mobily dobrovolníků z publika. Světový rekord sice nepadl, ale hrálo se opravdu rychle.

Úplně jinou barvu ukázala violoncella v jazzových a swingových písních. V souzvuku plnohodnotně zastoupila malý „big band“, čemuž bylo nutné přizpůsobit i způsob hry. Jako nejvhodnější se v některých momentech ukázalo kytarové držení nástroje. S patřičným elánem tak Prague Cello Quartet interpretoval například jazzový standard Belleville Django Reinhardta (1910–1953). Důvodem k zařazení skladby do repertoáru byl přitom především fakt, že zaznívá v počítačové hře Mafia. Nepatrně uměřeněji pak vyzněla píseň Mr. Sandman, kterou složil Pat Ballard (1899–1960) v 50. letech minulého století původně pro vokální kvartet The Chordettes. 

Příležitost k předvedení dalších výrazových možností souhry čtyř violoncell nabídla předehra k muzikálu Andrewa Lloyda Webera (* 1948) Fantom opery. K této skladbě mimochodem vznikl videoklip, který má už více jak 12 milionů zhlédnutí. Jak ovšem umělci poznamenali, k jeho zaplacení je potřeba ještě jednou tolik diváků…

Koncert uzavřel refrén slavné písně Jaroslava Ježka (1906–1942) Nebe na zemi, v němž nástroje připomněly svoji jazzovou dynamiku.

Dlouho trvající potlesk si nakonec vynutil dva přídavky. Opravdu málokdo by čekal, že lze pro čtyři violoncella aranžovat píseň Bobbyho McFerrina (* 1950) Don't Worry, Be Happy, byť částečně v recesistním ladění a s pěveckou podporou návštěvníků koncertu. Večer uzavřela dojemně sentimentální ústřední melodie filmu Vinnetou z pera německého skladatele Martina Böttchera (* 1927).

Prague Cello Quartet se při volbě repertoáru opravdu ničím neomezuje. Od romantismu, přes jazz až po filmovou hudbu, od snové země z Pohádky o caru Saltanu až po nekonečné americké prérie, všemi těmito styly a místy proletěla jako dobře mířené šípy rudých gentlemanů čtyři violoncella. Prakticky pokaždé zasáhla kýžený cíl, mnohdy i srdce diváků. Podobnou show dokáže dělat jen někdo, kdo hudbu cítí, mnohé o ní ví a především ji ctí ve všech možných podobách. Někdo, kdo se dokáže zdvořile poklonit, aniž by se klaněl…

– OPMK –