Refektáři klasika sluší
Další z fakultních koncertů připomněl sílu komorní klasické hudby. Tři špičkoví interpreti navíc dokázali jedinečně využít atmosféru prostoru.
O dokonalých věcech se píše těžko, tím spíše to platí o nezapomenutelných zážitcích. K nim nepochybně patřil březnový fakultní koncert, na němž vystoupili Ivan Klánský (klavír), Leoš Čepický (housle) a Michal Kaňka (violoncello). Klavírní trio v tomto hvězdném obsazení je samo o sobě zárukou výtečného zážitku, tentokrát se však podařilo mnohem více.
Na programu byly dvě komorní skladby, které můžeme spojit s romantickou hudební tradicí. Klavírní trio č. 1 d moll, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (1809–1847) dokončil autor v roce 1839 a dodnes patří k jeho nepopulárnějším komorním skladbám. Robert Schumann (1810–1856) na podkladě tohoto tria prohlásil, že Mendelssohn-Bartholdy je Mozartem 19. století, hudebníkem, který plně pochopil rozpory doby a jako první je dovedl uvést v soulad. Lépe snad ani náboj díla nelze vyjádřit.
O generaci mladší Bedřich Smetana (1824–1884) byl při kompozici svého Klavírního tria g moll silně ovlivněn osobní tragédií. Smutek z úmrtí jeho nejstarší dcery Bedřišky (1855) se v této skladbě připomíná neodbytně. Potkáváme se tu s hudebním romantismem, který se už poohlíží po modernějších formách. Ačkoli skladba u kritiky po své premiéře propadla, nadšeně ji oceňoval například Ferenc Liszt (1811–1886).
Obě skladby ocenilo publikum nadšeným potleskem, který si vynutil ještě přídavek v podobě klasicistního Ronda all´Ongarese Josepha Haydna (1732–1809). V pojetí tří mistrů to byla skutečně brilantní a kontrastní tečka.
Všichni návštěvníci koncertu si budou pamatovat především neuvěřitelnou radost z hudby, kterou se podařilo interpretům přirozeně předat publiku. Snad to bylo tím, jak lehce a samozřejmě přednesli virtuózní části skladeb, a jistě tím, že v nich prostor refektáře slyšitelně podněcoval příjemné pocity, zhmotněné v sytých a krásně barevných tónech všech nástrojů. Nic podobného nelze zaznamenat na žádný zvukový nosič, ani jinak zprostředkovat. K takovému zážitku je třeba sice mlčenlivý, ale o to intenzivnější dialog mezi publikem a umělci. A právě tohoto vzácného jevu jsme byli na posledním fakultním koncertě svědky.
– OPMK –
